Léčení světlem znali už staří Egypťané, Sumerové a Číňané.
Helioterapii – léčbu slunečním světlem uvádějí například:
Hippokratés (460–377 př. Kr.) – otec medicíny,
Galén (129–200/216) – jeden z nejznámějších starověkých lékařů,
Avicenna (~980–1037) – otec moderní medicíny,
Paracelsus (1493–1541) – Luther lékařství.
V Rosa Medicinae (14. stol.) se pro léčení lézí po pravých neštovicích doporučuje červené světlo (nebo možná infračervené záření).
Niels Ryberg Finsen – otec fototerapie – objevil (1895) léčbu lupu vulgaris (tuberkulózy kůže). Účinná vlnová délka byla pravděpodobně 400 nm (tj. zároveň světlo i okraj UV-A). Laureát Nobelovy ceny za lékařství v r. 1903. Zpočátku též experimentoval s léčbou červeným světlem.
80. léta: Rosenthal: využití světla při léčení sezónní afektivní poruchy.
Fototerapie jako prostředek chronobiologické léčby pacientů s depresí v psychiatrii.
Fototerapie jako prostředek nápravy cirkadiánního rytmu u seniorů a pacientů s demencí včetně Alzheimerovy choroby.